Loňský první ročník festivalu Živé město byl obsahově velmi pestrý. Vedle filmu, výtvarného umění, urbanismu, divadla či tance se soustředil také na literaturu. V jeho programu proto nemohla chybět v posledních letech velice populární literárně-performativní disciplína zvaná Slam Poetry, kterou návštěvníkům představil jeden z našich nejvýznamnějších slamerů a průkopníků Slam Poetry v ČR – Bohdan Bláhovec.

1) Mnoho lidí stále pojem Slam Poetry nezná, mohl bys ho stručně charakterizovat? V principu je to platforma pro prezentaci autorského textu, která má často soutěžní charakter. Jedinec předstoupí před dav, má omezený časový limit (což bývají tři minuty), a když skončí, tak diváci hlasují, jak se jim to líbilo – jako na krasobruslení. Osobně mám už za ty roky raději nesoutěžní setkání, protože jsou otevřenější a odvážnější. Soutež z toho občas dělá větší estrádu a show.

2) Jak ty osobně vnímáš Slam Poetry?
Pro mě je Slam Poetry čímsi, jako poezií znenadání. Mnoho lidí používá připravené texty, já ale sázím hodně na improvizaci. Máte definované téma a důvod toho, co chcete říct, a pak už se jen postavíte před lidi a spustíte. Necháváte se překvapit a snažíte se propojit svá slova s tím, co se děje kolem. Myslím si, že dobrý slamer je ten, kterému se během přednesu podaří stát se svým textem…

3) Jak často v Praze probíhají vystoupení Slam Poetry? Mají je lidé možnost vidět také někde na Praze 6?
V dnešní době určitě víc než jednou do měsíce v různých platformách – od zmiňované souteže po polohudební projekty jednotlivých slamerů. Co se Dejvic týká, tak kavárna Potrvá je bezpochyby jedním prostorem, kde je možné zřít cosi slamového – třeba autorské improvizační večery Jakuba Folla či divadelní a hudební projekty Bio Mashi.

4) Jaký je tvůj vztah k Praze 6?
Jsem původem z Plzně, tudíž se dá říct, že jsem Pražák domestikovaný, klasická naplavenina, která se do Prahy dostala kvůli škole a s tím spojenými možnostmi. V dětství jsem ale měl v Praze mnoho kamarádů, které jsem jezdil často navštěvovat, a všichni shodou okolností bydleli na Praze 6. Ve vzpomínkách tak pro mě dlouhou dobu byla lokalita šestky synonymem pro Prahu. Když se mi před čtyřmi lety naskytla možnost pronajmout si tu byt, neváhal jsem ani chvíli. A záhadně jsem se hned cítil jako doma. Mám rád ono klidné, v něčem až maloměstsky unylé tempo Dejvic. Bydlím naproti nádraží a v neděli večer klid a ticho v ulici s občasným průjezdem vlaku skutečně evokuje dojem, že člověku vůbec není součástí čehosi jako velkoměsta.

5) Občanské sdružení Živé město si mimo jiné klade za cíl oživit a zlepšit sousedské vztahy ve městě. Jaký je Bodan Bláhovec soused, znáš své sousedy?
Aktivní sousedství je jednou z dalších věcí, proč mám svůj život v Dejvicích rád. V domech kolem mě bydlí mnoho mých přátel, se kterými se pravidelně scházíme a chodíme na obědy a večeře k sobě na návštěvy, nebo do přilehlých putyk. Mám rád ty Dejvické refrény: Sedíte na ulici na obědě a co chvíli někoho zdravíte, či někomu zamáváte na protilehlý chodník, někdy jen i lidem z vašeho domu, které neznáte osobně, ale jen z onoho pravidelného potkávání a míjení se. To utužuje zmiňovaný pocit maloměsta. Nechci sršet přehnaným optimismem, ale zdá se mi, že sousedské vztahy v místě, kde bydlím já, jsou otevřené a tolerantní.

5) Můžeš jmenovat jedno místo / věc, která se ti na Praze 6 líbí a jednu, která tě naopak štve?
Mám rád celé nádraží. Nádražní hospodu, kde se setkávají šestnáctiletí huliči s šedesátiletými pijáky rumu a společně jim orchestrují dva výčepáci bez schopnosti úsměvu na rtech. Mám rád široké chodníky a vůbec vše, co se děje podél trati – tudíž i veškeré aktivity spojené s partou kolem Klubovny. Jediná věc, která se děje podél trati a která mě děsí, je výstavba tunelu Blanka. Bojím se, že za nedlouhou dobu začnou na vybetonovaných parcelách růst budovy a centra, která naruší tenhle genius loci maloměstského charakteru. Snad tam ty obchoďáky nebudou…

6) Jak hodnotíš loňský první ročník festivalu Živé Město, kterého ses zúčastnil?
Je to dnes už trochu fráze a klišé, kterými se zaštiťuje kde kdo, ale skutečně si myslím, že kultura patří do veřejného prostoru. A každou rozumnou iniciativu, která tomu napomáhá a implantuje na ulici aktuální a neotřelá umělecká vyjádření, vítám. Živé město je jednou z nich. Jako zásadní jsem loni vnímal především to, že se festivalu daří nastartovat debatu nad využíváním společného prostoru a to i mimo akvárium lidí, kteří to řeší už dlouho…

Rozhovor připravila Monika Ticháčková